Rozhovor s trenérem naší posilovny Viktorem Hellem (zdroj ronnie.cz)
Když před několika lety označil Luboš Koumal našeho veteránského reprezentanta Viktora Hella za velkého učitele v posilovně i v životě, přál jsem si jednoho dne Viktora poznat blíže a přiučit se něco z jeho rozsáhlých znalostí a mnohaletých zkušeností. Tato příležitost se mi naskytla den po Viktorově exhibičním vystoupení na soutěži Smartlabs Cup 2009, kde jsem s ním sjednal rozhovor a fotografování na tréninku hned na druhý den dopoledne 8. listopadu 2009 v brněnském Gold’s gymu. Ačkoliv se Viktor nacházel v úplném závěru přípravy - 5 dní před mistrovstvím světa masters, našel dostatek času i energie pro téměř dvouhodinový otevřený rozhovor plný velmi zajímavých informací, znalostí i zážitků z celého kulturistického života. Přestože se Viktor v rozhovoru striktně nedrží pokaždé dané otázky, věřím, že je jeho povídání natolik zajímavé a přínosné jak pro úplné nováčky na poli kulturistiky, tak i pro zkušené závodníky. Nyní Vám nabízím celý rozhovor v nezkrácené podobě. V první části rozhovoru Viktor vzpomíná na své zkušenosti z výcvikových táborů východní Evropy, na začátky moderní éry kulturistiky v ČR i na své krátké působení v asociaci NABBA. Zajímá Vás ale například také, po kolika opakováních je podle Viktora Hella nejlepší trénovat dřepy? Jak zlepšit výkon v bench-pressu, či proč je nutné v kulturistické přípravě zařazovat i jiné než základní cviky? To vše se dozvíte z řádek níže!
Viktore, k tomuto rozhovoru jsme se sešli 5 dní před tvým startem na letošním mistrovství světa v kulturistice masters, které se uskuteční ve dnech 13. - 15. listopadu 2009 v Polsku. Proto bych první otázky směřoval ke tvé právě proběhlé přípravě. Prozraď nám na úvod, jak jsi spokojený s celou svou letošní tvrdou přípravou, která tvé nynější fantastické formě nutně předcházela?
Příprava na podzimní mistrovství světa začala hned měsíc po jarním mistrovství Evropy, vzhledem k tak krátkému rozestupu byla tedy poměrně těžká. Ale protože jsme se se státním trenérem rozhodli, že budu soutěžit v kategorii do 90 kilogramů, nebyla objemová část přípravy tak náročná ve smyslu nabírání svalové hmoty. Spíše jsme se snažili o zkvalitnění proporcí, zvýšení poměru mezi rameny a pasem a v úvahu přišla i souměrnost končetin a zlepšení spodních zad. Myslím, že se tohle všechno podařilo, rozhodne však až porovnávání na mistrovství světa v Polsku, kde, doufám, tento záměr, který se specificky projevil i na tréninku, zúročím.
Tvá včerejší exhibice na brněnské soutěži v kondiční kulturistice a bodyfitness i dnešní dopolední trénink ukázaly, že máš tradičně nejen perfektní formu, ale současně ses dokázal opět o krok zlepšit. Proto bych se tě rád zeptal, s jakými ambicemi budeš do Polska odjíždět a zda si zde chceš po jarním čtvrtém místě z mistrovství Evropy, kde tě ovšem snad všichni tipovali na umístění nejvyšší, spravit chuť?
Sami víte, jak to bylo letos na sportovních hrách nebo na mistrovství světa mužů. Pokud se na mezinárodních soutěžích objevují jako rozhodčí lidé asijského původu či Arabové, dochází k neuvěřitelným rozhodnutím, která vedou k tomu, že závodník mnohdy končí na umístění, které by mu nikdo nepřisoudil. Dalším problémem je nedostatek našich mezinárodních rozhodčích. V současné době je naše kulturistika v takové době temna, jsou tu jen poslední mohykáni, kteří se snaží ze setrvačnosti a lásky ke sportu uplatňovat na mezinárodních soutěžích. Abych tedy odpověděl na tvoji otázku - pokud budu ve finále a získám medaili, nebude to znamenat jen to, že jsem měl dobrou formu. Bude to i o dobré konstelaci rozhodčích.
V době prvního rozhovoru pro naše stránky v roce 2004 jsi byl již na samotné výkonnostní špičce českých závodníků. Přesto ses po přestupu do kategorie masters dokázal ještě o pořádný kus zlepšit. Čím to je, že jsi největšího svalového rozvoje i kvality svalstva dosáhl až v letech po čtyřicítce a tvá forma má každým rokem stále rostoucí tendenci?
Domnívám se, že je to tím, že jsem stabilně ve svém zaměstnání - v posilovně. Činka není tedy nikdy tak daleko, abych na ni nedosáhl. V minulosti jsem nikdy neměl možnost věnovat se tomuto sportu zcela intuitivně. Dnes už vím, že čím je člověk starší, tím přesněji ví, co mu sedí. Pokud se během dne tedy stane něco nepředvídatelného, mohu trénink vložit kamkoliv, i kdyby to měla být jen čtvrtfáze. No a když nepřestáváte soutěžit a přecházíte z diety do diety, forma se zkvalitňuje přirozeným způsobem. Není to jen o Viktorovi Hellovi.
Co pro tebe kulturistika znamená a co je pro tebe v tomto sportu hlavní motivací, díky níž jsi schopen v posledních letech soutěžit každoročně na světových šampionátech a soustavně se při takovém tempu i nadále zlepšovat?
Mou motivací je vztah k našemu sportu, je to emoce založená na dvou pocitech. První je, že má člověk ten sport rád, a druhý pocit je založený na současném stavu tělesné schránky. Patřím mezi lidi, kteří když si zvyknou na určitý tělesný stav, jeho změna má vliv na jejich psychiku. Nechci tím ale říct zprofanovanou větu, že kulturista je svou osobností přímo závislý na své tělesné schránce. Myslím tím celkový pocit kondice a spokojenosti, kdy vám fyzicky nic nechybí a cítíte se dobře.
Kdy a za jakých okolností jsi nejprve s kulturistickým tréninkem a posléze i se samotným závoděním vůbec začínal?
S kulturistickým tréninkem jsem cíleně začal ve 21 letech. Po vojně, někdy kolem roku 1986, jsem nemohl pokračovat v bojových sportech, které jsem dělal předtím, kvůli zranění páteře z mezinárodních závodů v roce 1983. Trénoval jsem judo a zkoušel karate, ale s mou páteří už se nedalo tak pracovat. Na vojně jsem musel projít určitými fyzickými testy, protože jsem sloužil u výsadkářů. Zpočátku jsem měl obavu, že mě k nim na základě tohoto zranění ani nevezmou. Důvodem, kvůli kterému jsem se snažil právě k nim dostat, bylo, že jsem se viděl jednoho dne v zahraničí u nějakých legionářů. Byla to spíše taková mladická nerozvážnost, ale výcvikové tábory ve východní Evropě mi otevřely už jako mladému oči v pohledu na zdraví a tělesnou připravenost v souvislosti s psychikou. Stavy, kdy se člověk necítil dobře, a stavy, které se promítaly do jeho psychiky, musel umět úplně od základu potlačovat. Byla to základní podmínka, aby tam byl člověk schopen vůbec přežít. Jakýkoliv projev emoce byl projevem slabosti. Tato minulost mi v současné době oplácí třeba tím, že jsem v dietě schopen až žoviálně komunikovat a nikdo na mně nepozná, že mám zrovna 50 gramů sacharidů na den. Také tím zjišťuji, že se hodně sportovců cítí v katabolickém stavu zajímavější a snaží se být středem pozornosti. Všichni musí tolerovat jejich emoční výlevy v takovém tom pojetí: "Nechte ho, on je závodník, je to tvrďák, jenom to teď prožívá."
Když jsem se vrátil z vojny, musel jsem začít posilovat, aby má páteř zůstala v kondici. Protože jsem tehdy zakládal rodinu a chtěl zázemí, šel jsem pracovat do slévárny, kde jsem dělal hlavně s bývalými trestanci fyzicky velmi namáhavou práci. Musel jsem se tedy soustředit i na to, aby můj organismus všechno zvládl, tak jsem k tomu ještě cvičil. Každý byl rád, že si po práci mohl lehnout a já šel teprve do posilovny. Po pětiletém kolotoči ve slévárně jsem konečně mohl začít dělat kulturistiku se záměrem nabrání svalové hmoty, přešel jsem totiž z manuální práce do pozice technicko-hospodářské. Tehdy se tomu říkalo THP-pracovník. Stal jsem se mistrem třísměnného provozu a posléze jsem byl vedoucím dopravy v rámci exportu a importu do závodu. To byla léta mých, dá se říci, úspěchů. V roce 1993, kdy jsem měl svoji sekretářku, kancelář, auto a jednosměnný provoz, jsem mohl pravidelně jíst a cvičit, kdy jsem potřeboval. Tehdy jsem pochopil systém Kevina Levrona a začal na jeho základě trénovat. Jednalo se o dvoufázový split 3 plus 1. Tehdy byl tady v Brně jediný kulturistický oddíl, který měli na starosti pánové Zbyněk Janoud a Jiří Dolíhal, cvičil tam i Rosťa Pavlů - bratr Miloše Pavlů. Trénovali jsme v prostorách sokolovny, kde jsme si posilovnu udělali v promítací místnosti.
Na začátku 90. let jsi byl u zrodu "moderní éry" kulturistiky v ČR, kdy oproti dřívějším klubovým "činkárnám" pro úzký okruh lidí najednou hojně docházelo k zakládání prvních soukromých komerčních fitness center u nás. Jak na celou dobu v tomto směru vzpomínáš?
Na začátku 90. let jsme my, starousedlíci v činkárnách a sklepech, brali komerční fitness centra jako nepochopitelnou záležitost. Proč bychom měli za cvičení platit? Členský příspěvek v našich klubech byl 150 korun na celý rok s tím, že pokud jste chtěli volný přístup do posilovny, museli jste závodit. Bylo jedno jak, nutná byla účast. Když jste ale pak přišli do fitness centra, začali cvičit s krásnými činkami, na kobercích, viděli bar... chytlo vás to, ať jste chtěli, nebo ne. Tehdy jsem začal cvičit ve fitcentru u Oty na Cejlu, dnes už neexistuje, majitel objektu se v rámci probíhající restituce rozhodl zprovoznit na jeho místě něco jiného. V té době se pak vynořil Minařík na Staré osadě a pak další a další centra, která se postupně rozrostla na současných osmadvacet fitness center v Brně. Od té doby se na základě nových informací a nového vybavení změnil i přístup ke cvičení jako takovému. Už to nebylo jen o volných zátěžích, bylo to i o strojích, které měly tendenci nahrazovat sparing partnera a cvičit izolované i komplexní svalové partie. V tomto případě záleží i dnes na výrobci strojů, ceně značky by měla odpovídat kvalita. Svou roli samozřejmě hraje i komerce a to, zda stroj nachází své uplatnění na trhu díky oblíbenosti u uživatelů. Současnost je výhodná tím, že se jako kulturista - sportovec dostanete velmi rychle k vědomostem a máte možnost se tak vyšplhat na dost vysokou úroveň. Znalosti z této oblasti už se netají jako dřív.
Před více než dvěma lety ses chvíli angažoval i v jiné, tehdy nově vzniklé kulturistické federaci v ČR. Co tě jako závodníka přimělo k návratu zpět do IFBB?
Já jsem ve své podstatě z IFBB nikdy neodešel. Činovníky druhé federace to bylo ale prezentováno jinak. Já byl na nominaci v Praze před mistrovstvím světa v Budapešti požádán Jindřichem Popelářem, zda bych s ním nechtěl dělat trenérskou činnost v rámci NABBA a nepomohl mu s oblastí Moravy. Byl jsem ale natolik vytížený, že jsem si nedovedl představit, kde bych pro to našel prostor. Nechtěl jsem si do svých dimenzí přidávat další činnost, které bych se nemohl věnovat naplno. Mělo se ale prý jednat jen o rady k závěrečné přípravě závodníků, kteří by startovali ve federaci NABBA a kteří by za mnou přijeli až do Brna do Gold’s gymu. Já jim měl radit, jakým způsobem se mají chystat v konečných fázích superkompenzace a odvodňování. To bylo vše. Pak přišel tehdejší činovník, který celou asociaci zaštiťoval - pan Filo - a dal mi na schůzce najevo, co by od mého fungování ve federaci očekával. Celý zbytek se pak odvíjel od snahy pana Borůvky, který měl o tuto práci velký zájem. Dostal jsem možnost připravit mistrovství Moravy NABBA, což jsem vnímal jako šanci pro závodníky, kteří už nesmějí závodit ve federaci IFBB, a přesto chtějí ještě obléct závodnické plavky. Záměrem nebylo vytvořit IFBB konkurenci nebo protipól. Při organizování této soutěže jsem pak zjistil, že v této asociaci být nechci. Vzniklé nedostatky, které ani nebyly způsobené mou vinou, v podstatě jako nedostatky byly viděny jen proto, že je tak někdo vidět chtěl. Na svou funkci jsem po mistrovství ČR ve Frýdlantu rezignoval. Cítil jsem, že bych byl stejně k rezignaci donucen. Věci, které se tam o mně vykládaly, byly hrozné. Na základě různých zpráv z internetu nebo od kamarádů z Prahy jsem se dozvěděl, jakým způsobem jsem byl prezentován. Na začátku byl ale jen dobrý skutek, který byl po zásluze potrestán.
V první části rozhovoru jsme Vám přinesli zajímavosti z Viktorova života, co se jeho začátků a pohledu na kulturistiku jako takovou týče. Druhou část povídání si vychutnejte v textu níže.
Jestli mi nyní spolu se čtenáři dovolíš nahlédnout do tvých dlouholetých zkušeností a znalostí o kulturistice, rád bych se dozvěděl o tvé přípravě více. Jaká je nyní tvá obecná tréninková filosofie a jak se tvůj přístup k tréninkové metodice v průběhu dvaceti let zkušeností s cvičením měnil?
Před dvěma dekádami bylo cvičení založené na kopírování tréninku, který vám někdo napsal nebo který jste si někde přečetli. Tehdy byl jakousi „megaikonou“ samozřejmě Arnold, nicméně jeho slova byla mnohdy nepřesně přeložena a reprodukována daným nakladatelstvím nebo si Arnold jako obvykle naschvál vymýšlel. Kdybyste totiž zkusili jím popisované série po 500 sklapovačkách, skončíte na ARO se zanícenou lumbálkou. (smích) Obecně bylo ale problémem, že tréninky trvaly dvě a půl hodiny, takže se klasický nárůst svalové hmoty buď nekonal vůbec, nebo se dokonce projevoval nějakou ztrátou. Co si člověk tehdy myslel, že přibral, tvořil především tuk po tunách tvarohu. Vzpomínám si, že jsme jako druhou surovinu na přibrání používali i kaseinát sodný, stejně tak až neuvěřitelné množství Pangaminu. Užitková bílkovina samozřejmě nemůže fungovat jako stavební materiál. Dostali jsme se do stavu, kdy jsme zjistili, že i když jsme trénink absolvovali pětkrát až šestkrát týdně a vždy tam strávili dvě a půl hodiny, byli jsme akorát strašně unavení a nikdo na nás téměř nepoznal, že se cvičení věnujeme. I hlupák by časem zjistil, že asi není všechno v pořádku. Obrovská změna, která následovala, byla založená na skutečných informacích o jídle.
Ročenky, které tehdy vycházely jednou za rok ve formátu A5, byly plné rozhovorů a názorů. Pro naše vnímání kulturistiky to bylo pochopitelně něco úžasného, protože jsme v té době všichni znali Libora Minaříka, Miloše Pavlů, Aloise Peka, Roberta Dantlingera, zkrátka všechny tehdejší takzvané federální kulturisty. Když jste však někde zahlédli na plakátě Arnolda, museli jste se pomalu zeptat, kdo to je. Obávám se, že dnes je tomu naopak, našim závodníkům je v tomto směru věnována příliš malá pozornost. Když vezmete do ruky kterýkoli zahraniční časopis, reportáže z mistrovství konajících se v jejich zemi jsou takové, o jakých se nám tady ani nesní.
Největší změna v 90. letech nastala především v oblasti výživy, trénink si postupně modifikoval každý sám. Když jsem četl o Kevinu Levronovi, Shawnu Rayovi nebo Leeovi Labradovi, který si byl dokonce schopný dělat stěr z jazyku pro určení glukózy, uvědomil jsem si, že nějaká cesta ke zlepšení vede právě přes výživu. V tréninku pro mě znamenalo převrat, když jsem pochopil, že smyslem dvoufázového tréninku není onen dvoufázový, jaký probíhal v té době například u vzpěračů nebo boxerů, kde se jejich cvičení dělí na kondiční, technickou a sparingovou část, ale že se jedná o segmenty jednoho tréninku. Že by dělený trénink měl vypadat opravdu tak, abyste si při tréninku prsa a biceps odcvičili ráno prsa a večer biceps. Nejde o nic jiného než o to, že se váš organismus v předsoutěžní přípravě nachází při sníženém příjmu energie vyloženě v udržovacím režimu. Jakmile se však dostanete do minusu, zareaguje organismus katabolicky, zpomalí se metabolismus na základě vyplavení kortikoidů, které mají přímý vliv na štítnou žlázu. Tato informace pro mě byla stěžejní. Věděl jsem, že při nízkém kalorickém příjmu se mi trénink trvající do 20 - 25 minut vyplatí, i kdybych musel jet do posilovny dvakrát za den přes celé město. Nikdo v ní nechápal, co dělám. Tehdy to nebyly běžně dostupné informace, takže jsem vypadal spíše jako blázen. Na prvních závodech, kterých jsem se po tolika letech zúčastnil, jsem se však umístil hned třetí ve velké konkurenci. Co jsem vám popsal, se stalo mou filosofií tréninku, dá se říci, že až dodnes. Znalosti o výživě jsou ale stěžejní pro každého sportovce. Nejde jen o informace o kalorické hodnotě dané suroviny, ale také o schopnost vybrat v souladu s těmito znalostmi někdy to nejmenší zlo, když se například vyskytnete někde v hospodě nebo u benzinové pumpy, a postupovat v rámci zásad sportovní výživy. Na jídlo se pak začnete dívat ne jako na zdroj pochutiny, ale jako na zdroj energie a výživy pro vaše svaly, což je záležitost lidskému tělu přirozená již z dob dávno minulých, kdy chuť byla až na posledním místě. Jednoduché cukry jsou anomálií, která se projevuje hlavně tím, že se nám kazí zuby a máme určité tukové zásoby. Jejich zvýšený příjem není pro tělo přirozený, takže slazení jako takové je v kulturistice, ať již v dietě, nebo v objemové přípravě, věcí naprosto nepřípustnou.
V kulturistice pochopitelně nejde především o silové výkony v tréninku, ale přesto si myslím, že by čtenáře velmi zajímalo, kdybys nám prozradil své maximální silové výkony či tréninkové váhy, které používáš?
U toho se musím vždycky zasmát. Když jsem viděl cvičit třeba Dennise Jamese, který byl na návštěvě v Gold’s gymu na pozvání majitelů, nebo Doriana Yatese, který byl v té době již mimo soutěžní kariéru, rozdíl v objemech mezi nimi by byl na pódiu minimální. Jejich přístup k tréninku byl ale maximálně rozdílný. Dennis James cvičil jakoby systémem pumpování s tím, že si tam pak v jedné sérii přihodil větší váhu, a Dorian Yates byl naopak hard-core kulturistou, který se s padesátikilovou činkou na biceps snad i rozcvičoval a jeho série kolikrát neobsahovaly více než šest opakování. Já si své silové výkony samozřejmě pamatuji, už z důvodu, abych se chránil před omylem si tam naložit víc. (smích) Snažím se maximálním výkonům ve smyslu pravidelného zařazování vyhýbat. Kdybych měl tedy říci, jaké váhy používám v tréninku běžně, tak u dřepů je to 180 až 200 kilogramů, na bench-pressu 140 až 170 kilogramů, tlaky na ramena na multipressu cvičím se 100 kilogramy, na biceps volím obvykle 30kilogramové jednoručky, ale když cítím, že jsou ruce v pořádku, nebo cvičím jenom biceps a jsem dobře rozcvičený, beru si čtyřicítky. Obecně ale inklinuji v tréninku k vahám okolo 60 - 80 % maxima. Jeden člověk mi řekl pěknou větu: „Když se někdo zeptá někoho na maximální výkon, tak jestli řekne výkon, který není v té dané chvíli schopen udělat, tak to není jeho maximální výkon.“ Čili moje filosofie je založená na tom, že používám váhy podle toho, jak se momentálně cítím. Je samozřejmé, že když pak přijde do posilovny někdo, kdo mě zná a já mám zrovna svůj blbý den, vyjde ven a řekne: „Ten Viktor cvičí s takovými vahami, které zvládnu i já, jsem vlastně stejně dobrý jako on.“
Přesto, prosím, potěš ty čtenáře, kteří maximálním dosaženým výkonům fandí a tyto výkony sledují, a prozraď nám svá maxima za celá léta tréninku.
V bench-pressu jsem zvládl maximálně 195 kilogramů pro dvě opakování, ve dřepu 265 kilogramů také pro dvě, ale přiznám se, nebyly až na paty. Není to na mou váhu příliš dobrý výkon, ale důležité je si zvyknout na určitý druh stresu. Kdo nedělá dřepy, nemůže být nikdy dobrý v bench-pressu, protože není zvyklý na stres z tlaku činky. S činkou a danou vahou se musíte nějakým způsobem skamarádit a většinou na to můžete jít právě přes dřepy.
Popsal bys nám, jak vypadá co do výběru cviků, počtu sérií, opakování i zátěží tvůj obvyklý trénink nohou?
Můj obvyklý trénink nohou by měl nést přívlastek „moje stále nové metody cvičení nohou“. Odvíjí se nejen od toho, co mi zrovna nabízí posilovna a v podstatě i věk a kondice, ale i od mého velmi nešťastného tvaru nohou. Vnější část kvadricepsu mám uchycenou strašně vysoko, stejně tak i lýtka. Všiml jsem si, že to mají někteří sportovci černošského původu, a musím se přiznat, že jsem byl dobrý na běh. Mám dokonce několik slušných výkonů na tři kilometry, jak v běhu přespolním, tak i na oválu. Moje vytrvalecké schopnosti byly od celkem brzkého věku dobré, závodil jsem i za školu. Nejsem ale schopen říci, zda právě toto mělo vliv na moji konečnou vývojovou etapu anatomie nohou. Moje nohy snesly při tréninku tak neuvěřitelné zatížení a jejich reakce byla tak mizerná, že jsem z toho byl kolikrát nešťastný. Navíc mě limitovala i zraněná záda, s nimiž jsem musel zvolit úplně precizní techniku dřepů, abych si je znovu nepoškodil. Naučil jsem se provádět dřepy tak, aby mé vychýlení dopředu a dozadu bylo minimální. Doporučuji je i svým klientům, znáte určitě sami ty podřepy z posiloven, kdy už to není ani podřep a celý trup zůstane dotyčnému stát na místě. Pokud mu jde při pohybu nahoru jenom zadek, činka se mu sveze na krční páteř, což jsou pro ni vražedné útoky. Přitom takto člověk účel cviku stejně vůbec nesplní. V současné době jsem zastáncem toho, že nedělám dřepy na více než osm opakování. Číslo osm se mi stalo magickým, protože lumbální část páteře není namáhána jenom zátěží, ale i délkou trvání, kdy je zatížena. Přetížíte-li ji, začne bolet, a když jí uhýbáte, odrovnáte si kolena. Čili dřepy jsou pro mě prioritní, hlavně před závody kvůli celkové stavbě a mohutnosti nohou. Je to královský cvik, nenašel jsem žádnou jeho náhradu. Když jsem ale viděl tréninky některých lidí a vývoj jejich nohou, zjistil jsem, že aby byly kompletní, hluboké a členité, musí mít vyváženou stimulaci bílých i červených vláken. Kromě silového cvičení je tedy v přípravě na závody potřeba přidávat série, které mají více opakování. Dřepy by neměly zahrnovat více než osm opakování, samozřejmě při rozcvičení s nějakou šedesátkou nebo devadesátkou si jich může dát závodník klidně dvacet, když chce. Naopak další cvik - legpress cvičím v sériích přes 25 opakování. Dokonce u něj nedělám ani pyramidy a snažím se dodržet zmíněné počty opakování. Takové napětí a zátěž musí organismus řešit a většinou je řeší k uspokojení závodníka tím, že jsou nohy ve všech směrech rozvinuty i co se týče menších partií, jako jsou abduktory, krejčové svaly, femorální svaly... Zkrátka i obvyklé slabiny, které se u dřepařů rozvíjejí. Bohužel vidím i dnes u některých kluků, že v objemové fázi zařazují jen velké zátěže na maximálně šest opakování, na legpressu se opírají rukama o kolena a mají rozsah pohybu 15 centimetrů. Sice mají velké nohy, ale v momentě, kdy je dvakrát zatnou, jim celé otečou, nemají detail, a takový člověk si nemůže zahrát ani fotbal.
Vzpomněl by sis na svůj nejtvrdší trénink v životě?
Vzhledem ke svému věku mám někdy pocit, že moje nejtvrdší tréninky bývají čím dál častější. (smích) Myslím si, že se to dá ale opět hodnotit ze dvou pohledů. Jeden je ten, že vám zkrátka někdy trénink nesedne. Jdete přes své já a je vám potom tak zle, že na to dlouho nemůžete zapomenout a spíš řešíte, jestli jste měli vůbec chodit cvičit. Druhou možností je, že vás někdo vyhecuje k takovému výkonu, že se dostáváte do stavu, kdy si řeknete, že takový trénink byste už možná nikdy ani nechtěli. To se mi přihodilo několikrát. Muselo se mi to stát až nyní v pozdějším věku, protože šlo vždycky o někoho mladšího, kdo mi chtěl takzvaně v tréninku nakopat, slušně řečeno, zadek. Myslím si, že nohy jsou ale pro takové porovnávání s konkurencí nejmíň náchylné k tomu, aby se přitom člověk zranil. Je tam i velmi snadno prokazatelné to, kdy u nich člověk najednou „zhasne“. Když totiž někdo u pětadvacátého opakování předkopávání s plnou vahou zůstane se závažím v mrtvém bodě a jeho horní část těla se datlově pohybuje dopředu a dozadu a on si myslí, že pořád ještě předkopává, tak ho zastavíte a řeknete mu: „Hele, myslím, že už to nemá cenu.“ (smích) Do takových hranic nejsou tyhle tréninky zdravé. Je to o šlachách a kloubech. Když se ale chcete s někým porovnat a zjistit, kdo je na tom opravdu lépe, dejte si s ním nohy.
Prozradíš nám, jakým způsobem se v průběhu celého roku až směrem k blížící se soutěži stravuješ?
Možná by se hodně lidí divilo, ale já se stravuji úplně normálně. Samozřejmě, že když se blíží čas závodů, je to už jiné. Nevím, jestli o tom někdy čtenáři slyšeli, ale v dietě začnete cítit ve stravě tuk, ač je to chuť, která za normálních podmínek není registrována. Zjistilo se, že člověk má schopnost vedle obvyklých chutí jako sladká a slaná cítit i množství tuku. Podle mého názoru dochází k podobné senzibilizaci u každého sportovce, který drží nízkotučnou dietu. V objemu je pak výsledkem, že si dáte jídlo, které jste měli vždycky rádi, a ne proto, že byste na něj měli strašnou chuť, ale že si tělo pamatuje, že jste si ho dávali. U mě je to záležitost meruňkových knedlíků s tvarohem nebo smaženého sýru s tatarkou zapitého dobře vychlazeným pivem. Zvláštní je, že po každé dietě se i dnes stává, že začnu vždy ujíždět na něčem jiném. Po Budapešti se jednalo o broskvový čaj, teď po Rumunsku je to Coca-Cola. Ještě před rokem jsem ji nemohl ve větším množství ani pozřít, aby mě okamžitě nezačala pálit žáha. I kdybych měl diet za sebou tisíc, zřejmě se pokaždé dostanu do stavu, kdy mám po skončení diety extrémní chuť na jiný druh pití a jiný druh jídla. Během roku se stravuji pořád stejně, inklinuji k rýži, špagetám a k masu. Považuji za výhodu, že mám krevní skupinu nula, takže si rád dám červené maso, neopovrhnu ale ani rybou a kuřetem. Vepřové mi nechutná, cítím z něho něco, co začne cítit každý, kdo ho dlouho nejedl. Pokud ho jíte pořád, nepoznáte to. Je to nějaký druh močoviny nebo něčeho kyselého, co vám v mase pachově vadí. Jak se blíží dieta, vypouštím sladkosti. Myslím tím hlavně slazené nápoje a jednoduché cukry obecně. Snažím se přejít na přílohy bez přirozeně obsaženého tuku, nedávám si omáčky ani hranolky, česnek či sůl, přecházím už jen na pečivo, těstoviny a rýži. V průběhu diety měním poměr těchto příloh podle toho, jak vypadám. Někdy mi těstoviny vadí a nejsem schopen se na nich vyrýsovat, jindy s nimi problém nemám. To je mezi nebem a zemí, pro mě to ještě stále není jasná záležitost. Jestli je to věc metabolismu v závislosti na věku, nevím. Ale nikdy by se nikdo neměl uchylovat k nějakým šablonám, ze kterých by měl strach uhnout, a pak se divil, že má stejně pokaždé jinou formu. Když se člověk naučí poslouchat své tělo, je schopen stabilizovat formu a pochopit, jak má pracovat s těmi ostatními věcmi.
V minulých částech rozhovoru s Viktorem Hellem (první část, druhá část) jste mohli nahlédnout do jeho vzpomínek na začátky moderní éry kulturistiky u nás i na Viktorovy tréninkové postupy. V dnešní části rozhovoru Viktor detailně rozebírá dietu podle krevních skupin, které je velkým zastáncem, dále význam znalostí o výživě, praktická hlediska závěru předsoutěžní přípravy, a dokonce i své příjmení.
Když jsi na červencovém setkání čtenářů a přátel našich stránek Le Massacre de Baraccuda 2009 začal mluvit o výživě, celý stůl rázem ztichl a zaujatě naslouchal nejen tvým bohatým praktickým zkušenostem, ale také hlubokým teoretickým znalostem o biochemii a metabolismu. Dokonce jsi byl toho dne prvním člověkem v mém životě, který mi dokázal přesvědčivě vysvětlit i výhody diety podle krevních skupin, které jsi velkým zastáncem. Mohl bych Tě nyní poprosit, abys tento výživový směr přiblížil i našim čtenářům?
Ano. Dietou podle krevních skupin jsem se začal zabývat na základě svých pozorování při přípravě některých kluků na závody (nebudu jmenovat, protože je nechci využívat pro svou reklamu). Tehdy jsem zjistil, že i když měli naprosto stejnou dietu, jeden na ni reagoval špatně a jiný dobře. Později jsem sám na sobě vyzkoušel, že v dietě nemohu používat černou kávu, vločky, a dokonce ani diuretický čaj v době cukrování. Když jsem redukoval vodu a zařazoval diuretický čaj, měl jsem takzvanou neoprenovou kůži, která ztloustla, držela vodu a zmizelo vyrýsování a žilnatost. Dokonce jsem potom měl takovou migrénu, že jsem se nemohl ani rozcvičit. Přitom jsem věřil, že se chovám podle všech zásad, které by měly vést k odvodnění. Pak jsem si úplně náhodně přečetl článek o dietě podle krevních skupin a pochopil, že v tomhle je vlastně zakopaný pes. Když jsem u kluků začal používat její zásady, jeden cukroval na ovesných vločkách a teprve postupně přecházel na rýži, zatímco druhý šel přímo hned na rýži a zůstal na rýži, jen později přešel z mokrého na suché, tedy z rýže na chlebíky, měli oba formu a papírovou kůži. Podobné je to s masem, když „nule“ vysadíte při cukrování bílkoviny ze dne na den, tak jí forma odchází během několika hodin. Takže musíte řešit i druh masa, mělo by být co nejlépe stravitelné, protože maso, které vám zůstane nestrávené ve střevech, se ve dnech cukrování projeví jako nekontrolovatelné zadržování vody. U celé výživy podle krevních skupin je nejdůležitější pochopit, že evoluce trvala statisíce let a naše civilizace je zde pár stovek let. Je tedy jasné, že výše zmíněné stravování je pro tělo přirozené, naprosto přirozené. (smích) Je nutné brát tento fakt jako přirozenou věc a nedívat se na něj jako na další dietní výstřelek, jinak s ním nebudeme schopni správně pracovat. Tohle není žádné politické přesvědčení, takhle prostě život funguje. Věříte, že jste nemocní, onemocníte. Věříte, že jste zdraví, lépe se uzdravíte. Ale v tomto případě, i když tomu věřit nebudete a „nula“ se přecpe fazolemi, tak je prostě nestráví. Podobně je to v případě, kdy dáte srnčí kýtu „áčku“ a „nule“, „nulka“ bude mít dobrý trávicí čas a minimum zbytkových projevů trávení, naopak s „áčkem“ nebudete schopni být nejméně 24 hodin v jedné místnosti nebo s ním jet autem, protože bude neustále „plodit“ projevy své neschopnosti trávit jídlo, které se neslučuje s enzymy jeho krevní skupiny.
Kdybych to měl celé ještě jednou shrnout: během evolučního vývoje se člověk vyskytoval několik stovek generací na jednom místě a tím pádem měl pro danou oblast specifický způsob stravování. Každý jeho další potomek, kterému předával tuto informaci, získával dle zákonů genetiky lepší předpoklady, aby danou potravu lépe strávil. Vznikala enzymatická vazba na složení sekrečních tekutin (což vedlo k polarizaci různých druhů krve), která vytvářela schopnost organismu neutralizovat kyselé prvky vlivem trávení a vylučování, a tak vznikala enzymatická základna pro trávení daného druhu potravin. Skupina „nula“ je například typická tím, že má velmi agresivní žluč na trávení masa, a pokud „nulu“ vyhladovíte a nenecháte ji pít a jíst, tak může mít jako první problémy se žlučníkem, aniž by ho nějakou stravou namáhala. Právě tím, že se žlučníkem nepracuje, si může způsobit až zánět žlučovodu a zasáhnout i slinivku. To není nic neobvyklého. Člověk si může způsobit podobné problémy, i když si myslí, že se stravuje správně. Doba, po kterou se tyto mechanismy vyvíjely, je tak neuvěřitelně dlouhá, že nelze předpokládat, že by v nějakém krátkodobém časovém horizontu byl náš organismus schopen zareagovat na přísun různých fastfoodů a hamburgerů vytvořením jakési civilizační krevní skupiny X, která by si dokázala s náporem těchto evolučně nových stravovacích zvyklostí poradit.
Své hluboké znalosti o výživě jsi prý začal budovat již před téměř dvaceti lety, kdy se ti úspěšně podařilo navázat spojení do USA. Prozradíš nám, jak a koho jsi tehdy kontaktoval a co nového ses o výživě a kulturistice v tehdejší době dozvěděl?
Jednalo se o mého kamaráda z vojny, který na základě změny politických poměrů v naší zemi musel republiku opustit. On tedy nemusel v tom smyslu, že by byl donucen, ale spíš měl obavu o rodinu a nevěděl, co přijde. Tady nikdo nevěděl, co bude, jestli máme být modří nebo červení, ale všichni jsme tehdy věřili v Občanské fórum. (smích)
Ale věci, které se v USA o výživě dozvěděl, pro něj byly stejně překvapivé jako pro mě, a proto si se mnou začal psát a posílal mi celé balíky zahraniční literatury a časopisů, které byly buď přeložené, nebo jsem si je přeložit nechával. Někdy to byly opravdu časopisy, které měly tloušťku jako u nás Zlaté stránky. Obsahovaly třeba 300 nebo 400 stran milimetrového papíru a informací, které pro nás tehdy byly tak neuvěřitelné, že jsem musel mnoho věcí přehodnotit. Na počátku 90. let jste měli velký problém pochopit (pokud jste za sebou neměli vzdělání v oblasti biochemie), jak se mají věci ne s bílkovinami, ale se sacharidy. Lidé nebyli vůbec schopni rozlišovat jednotlivé pojmy, jedni si mysleli, že uhlohydráty jsou sycené uhlíkem, druzí tvrdili, že rýže je jednoduchý sacharid. Tohle byly nesmysly, které zcela nepochopitelně nikdo neřešil ani při vzdělávání instruktorů. Od té doby vím, že literatury o výživě není nikdy dost.
Jak tedy - pro zajímavost - vlastně vypadal tehdejší závěr kulturistické přípravy?
Tehdy byla superkompenzace již víceméně známá, tenkrát se používalo přesolování, celé to sepsal v knihách Kulturistika a fitness 1 a 2 pan doktor Černý, který v té době pracoval s reprezentací. Tento systém superkompenzace jsem používal až do devadesátého sedmého roku. Měl výhodu, že se při něm v podstatě zavodňovalo. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že nemusím používat destilovanou vodu, jednalo se jenom o vodu, která neměla obsahovat příliš sodíkových částic, takže zkrátka nebylo možné se zavodňovat minerálkou. V současné době je využíván opačný princip a nepije se, proto by se minerálka měla používat (dle krevních skupin buď sycená, nebo nesycená), a to z důvodu, aby si člověk dysbalancí minerálních látek nepřivodil svalové křeče, když se následně pracuje s hladinou draslíku. Zásadní inovace tohoto směru byla ale ta, že se už nemuselo tolik solit, dokonce lidé přestávali v celé superkompenzaci solit úplně. To se bohužel stalo hlavním způsobem přípravy zhruba od toho devadesátého čtvrtého roku, kdy už to trochu připomínalo hysterii, kdo vydrží déle nepít. Domnívám se, že pro každého závodníka s krevní skupinou „nula“ byl tohle snad největší trest, protože této skupině hrozí kvůli její enzymatické výbavě nebezpečí, že si tím „nepitím“ může vážně poškodit zdraví. Pokud je toto kruté žíznění ještě podpořeno užíváním diuretik, může vést k tomu, že jsou připravující se borci schopni přijet ze závodů po závěrečném banketu o 12 kilogramů těžší. Všechno, co člověk pak sní a vypije, má zkrátka zablokované, protože ty orgány jsou „zakouslé“.
Naštěstí přišla novodobá myšlenka o využívání nízkosacharidových diet. V té době jí nikdo nevěřil, ale dnes je úspěšně používána. Její teorie je založena na tom, že si tělo při dlouhodobém nedostatku sacharidů najde cestu, jak sacharidy získat z jiného druhu potravy a řeší je koncepčně tak, že doplňuje jenom stav glukózy v krvi. Takže pokud má člověk potřebnou disciplínu, tělo doplňuje glukózu jen podle aktuální potřeby a nikdy jí není tolik, aby játra musela přehodit výhybku a začít vyrábět tuk. Hlavním úskalím v komerčním využití této myšlenky je, že lidé mají problém s běžnou nízkotučnou dietou, natož s nízkosacharidovou, jsme totiž závislí na cukru. Výhodou tohoto způsobu výživy přitom je i dodání potřebného tuku. Jeho dlouhodobě nižší příjem (méně než 15 gramů tuků denně při nízkotučných dietách) způsobuje trávicí problémy. Tuky potřebujeme kvůli trávení, tvorbě hormonů, transformaci některých živin, jako jsou vitamíny rozpustné v tucích, a jejich nedostatek se projeví i na kondici vlasů a nehtů.
V dnešní době může být naopak pro mnoho čtenářů obtížné se orientovat v záplavě nejrůznějších a kvalitou velmi rozdílných informačních zdrojů o výživě, proto bych se tě rád zeptal, jaké prameny informací o výživě bys našim čtenářům osobně doporučil?
Domnívám se, že dnes jsou hodně kvalitní informace v periodikách, která se týkají zásad stravování pro kulturisty, fitness a sportující populaci. Mohu doporučit vše, co když si člověk přečte, cítí, že mu to sedne. Nerad bych jmenoval, ale byl tady kdysi autor, který vydal příručku o výživě, přišel s pojmem bílkovinná superkompenzace, zařazoval rýži do glykemicky nízkých sacharidů a ještě jste podle něj nesměli 4 hodiny před tréninkem a 4 hodiny po tréninku jíst. Čím více je informace direktivní a čím více na vás působí, že by vám ve vašem životě překážela a neseděla by vám, tím méně je pro vás vhodná. Informací je totiž dnes takové množství, že nelze určit nějakou královskou dominanci v těchto informacích. Zaprvé: tento celkový přehled o všem nemám, to bych asi musel dělat něco jiného, zadruhé: po tom, co jsem všechno přečetl a co jsem všechno zjistil, vím, že se sám řídím tím, co jsem tady řekl.
Říkal jsi, že kulturistika tě naučila doslova uzdravovat lidi, mohl bys nám tuto myšlenku více přiblížit?
Ono to zní trochu nadneseně, ale dostanete se do styku s někým, kdo o jídle nemá ani potuchy, evidentně si jídlem škodil a dostal se například v rámci nějakého podnikání, které ho úplně pozřelo, na okraj zájmu o svou tělesnou schránku, kdy jídlo a pití bral jako věc, která ho zdržuje. Jídlo většinou řešil, až na něj měl čas, což bylo obvykle tehdy, když přišel domů a pustil televizi. Tenhle způsob života vede k civilizačním onemocněním, způsobuje škody zejména v systému kardiovaskulárním, lymfatickém, v ledvinách, vede k hypertenzi. Lidé se špatným životním stylem mají atakované srdce ze tří směrů, zaprvé neustálou dehydratací způsobenou špatným pitným režimem, zadruhé rozčilováním, takže je krevní oběh plný zplodin katabolických projevů kortikoidů a zatřetí řešením stresu přejídáním se kaloricky vysokohodnotnou stravou bohatou na cholesterol a jednoduché sacharidy. Tyto vlivy se na srdci vždy negativně projeví. Takže pokud za vámi přijde takový člověk, kterému hrozí bypass, který má klidovou tepovou frekvenci kolem 95, tlak 180/120, a když se rozčílí, přestává vidět, a vy ho dostanete do stavu, kdy má tep 56 a tlak se mu sníží na hodnotu 120/70, tak je vám ten člověk vděčný, že jste ho uzdravil. Celý proces se zefektivní, pokud hned na začátku vysvětlíte způsob stravování podle krevních skupin. Lidé pak neuvěřitelně rychle začnou pociťovat úlevu, což spolu s počátečními výsledky dosaženými vlivem kombinace správného stravování a cvičení znamená velmi silnou motivaci. Nikdy později už nemají tak silnou zpětnou vazbu, aby je to hnalo dopředu jako na začátku, když opravdu chtějí. Takže tímhle jsem myslel to „uzdravování“.
Již třikrát jste se mohli začíst do rozhovoru s Viktorem Hellem (první část, druhá část, třetí část), dozvěděli jste se o začátcích moderní éry kulturistiky u nás, jak Viktor trénuje, co říká o dietě podle krevních skupin, nebo jak kdysi vypadal závěr předsoutěžní přípravy. Dnes Vám dovolí nahlédnout pod pokličku svých zkušeností s doplňky a zeptáme se i na jeho pekelné příjmení!
S jakými doplňky výživy máš z dnešní široké škály preparátů ve své přípravě dobré zkušenosti a jaké výrobky jste měli jako závodníci pro srovnání k dispozici na začátku 90. let, kdy jsi se soutěžením v kulturistice začínal?
Na začátku 90. let tady dominoval Weider s jeho tzv. Mega Massy, už tehdy zde byly i jeho proteiny, které sice obsahovaly mléčnou bílkovinu, ale ta ještě nebyla tak kvalitní jako později, kdy se obsah bílkoviny ze syrovátky dostal až na 96 %. Z této doby pocházejí trenérské pokyny závodníkům - v posledních dvou týdnech vypouštět veškeré suplementy s obsahem bílkovin, protože by to komplikovalo přípravu. Dnes se už nikdo nemusí bát, mám na sobě vyzkoušené, že dnešní proteiny jsou ve fázi, kdy jejich zařazení i v posledních dnech před závody je pro vyčerpané tělo větším přínosem než klasické maso. Vláknité části obsažené v mase tam samozřejmě musejí být také, už kvůli postupnějšímu vstřebávání než z koktejlů a také, aby člověk přijal i nějakou energii, které v proteinech moc není. Ale jde mi hlavně o trávení, dnešní proteiny jsou opravdu bezezbytkové. Díky stupni naštěpení syrovátky je protein co nejvíce stravitelný, takže se jím nezatěžuje enzymaticky břicho, protože jsou v něm živiny již natrávené. Zároveň jsou dnes proteiny dostupné ve snadno poživatelných příchutích. Dříve, pokud byly dobré pro přípravu, měly tak odpornou chuť, že se člověk při jejich pití modlil, ať už to skončí. Já mám dobré zkušenosti s firmou Champion Nutrition (aniž bych je chtěl nějak propagovat), na jejich proteinech jsem od té doby, co jsou u nás na trhu. U jejich výrobků mohu vyloučit, že by mi užívání zhoršilo formu. Obecně má ale každá firma svoji řadu, ve které se dá říci, že je nejlepší. Nutrend například přišel s karnitinem a karnitarginem, Champion Nutrition s proteiny, Twinlab s tekutými aminokyselinami, Weider s Mega Massem, všichni ostatní s tím později přišli také, ale na trh to poprvé jako průlom přinesla jedna firma, která v tom byla dominantní.
Ačkoliv následující otázka rovněž souvisí s tvou přípravou, není z oblasti, na kterou bych se závodníků obvykle ptal: používáš vedle fyzického tréninku v posilovně a nutného výživového i suplementového plánu ve své přípravě i trénink duševní?
Duševní trénink jsem používal hodně v 90. letech, kdy jsem začal mít nějaké výsledky. To jsem opravdu používal sílu myšlenky. Bylo to na základě vědění a já jsem tehdy přišel na to, jak to modifikovat na kulturistiku. Jiný problém mám s projevem na jevišti. Pokud budu myšlenkově mimo, budu na lidi působit prázdným dojmem, a když se snažím být přítomný, netrefím roli „klaďáka“, jakou bych měl mít. Ale to je asi věcí image každého, já jsem nebyl smějící se osobou. Duševní pochod je o upnutí se k cíli a k dané představě, já jsem si nikdy nepředstavoval stupně vítězů a obličej, který bych u toho měl mít, což možná byla chyba. Nejsem schopen to zhodnotit. Pak jsem si ale přečetl, že Johny Depp prorazil díky tomu, že se naučil mít v obličeji výraz neustálého sexuálního vzrušení a tím byl vlastně přitažlivý pro muže i pro ženy a působil dobře vždy a všude. Každý by měl mít nějaký výraz, který by měl působit přístupně a ne nadřazeně, aby ho mohli lidé akceptovat. Protože my neumíme vystupovat bez role, veškeré svoje konání činíme na základě toho, že srovnáváme a vystupujeme před ostatními lidmi. Nikdy jsme se nezamýšleli nad tím, kdo jsme, přemýšleli jsme jenom nad tím, čím bychom před ostatními chtěli být. Problém je, že když narazíme na vyšší autoritu, než jsme sami, podřizujeme se roli, se kterou nesouhlasíme a někdy je nám tak vštěpena, že ji hrajeme proti své vůli. K tomu většinou dochází na základní škole při styku s vyšší autoritou, než jsou rodiče, s učiteli. Pokud jste u kantora lump, tak i když ho nechcete hrát, on se k vám tak chová a vy ho hrajete proti své vůli.
Co se týká jeviště a duševní přípravy, je důležité, aby měl člověk na jevišti svoji roli už danou, ale z pozice hlediště. Ta pozitivita a negativita je založená na sobeckosti. Čím jsem lidem sympatičtější jako jedinec, těm mnoha duším, které se na soutěž dívají, tím „neobjektivněji“ mě vidí jako kulturistu, ale dívají se na mě i jako na bytost. A to je podle mě i otázka volných sestav, kdy jste schopni na tyto věci poukázat a zapůsobit na lidi. Proto si myslím, že pravidla v IFBB, kde jsou sestavy pouze pro finální část závodu, jsou dobrá. Pokud měl někdo silné zázemí ve volné sestavě, docházelo k velkému prolínání těchto energií a hodnocení díky tomu nebylo objektivní. Závodník, který nebyl na výši svalově nebo s připraveností, ale měl dobrou sestavu, se tak dostal mnohem výš, než by si zasluhoval. V současnosti, kdy se mezi rozhodčími začíná silněji než dříve projevovat trend nadřazování svých závodníků, by to s těmi sestavami byl ještě větší chaos. Abych to uzavřel: každý, kdo chce něčeho dosáhnout, by měl mít cíl v hlavě nahraný tak, jako kdyby to byla skutečnost, kterou si vytváří mozkem. Je to jako cokoliv jiného, co člověk dělá. Pokud nemá žádný konkrétní cíl a konkrétní představu, je neřízenou střelou, jak řekl Dorian Yates.
Odpusť mi, prosím, následující otázku, ale stejně jako naše čtenáře v diskusích pod tvými fotografiemi ze závodů napadlo mnohokrát i mě, že s finální formou vypadáš vždy v obličeji jako hotový pekelník a Hell zrovna není v našich končinách obvyklé jméno…
Jasně. Já bych možná mohl říci, že se tělo mění podle toho, jak se jmenuje. (smích) Ale bohužel někdo má takové jméno, že bych nerad, aby se takhle měnil. (smích) Takže tím to asi nebude. Já se domnívám, že je to tím, že moji prarodiče a rodiče pocházejí z jihu a můj otec působil vždy i na mě, svého potomka, dojmem, že je prostě rudoch. Jméno s tím podle mě nesouvisí, protože i kdybych se jmenoval Modrý, byl bych stejně červený. Je to celé záležitost prokrvování. Já jsem typický tím, že i v chladném počasí mám obličej stabilně snědý, snad obranná schopnost organismu týkající se termoregulace. Když se na kůži podívám blíže, mám na ní takové žilkování. Je to dané typem prokrvení a pigmentace, založené nejen na UV záření, ale i na termoregulaci. Takže když mi je horko, zčervenám, a když mi je zima, tak také.
Rád bych se tě také zeptal, čím se ve svém životě živíš a ve volném čase i bavíš?
V současné době je mým základním zdrojem příjmů trenérská a poradenská činnost v oblasti fitness a zábavou a koníčkem se mi stalo mé zaměstnání. Čas, který bych měl mít na to ostatní, se strašně minimalizoval, protože je v současné době i přes velký počet osobních trenérů každé fitko prosperující, pokud majitel není samozřejmě nějaký blázen, který by ho zavíral na sobotu a neděli, nebo měl otevírací dobu na 3 hodiny. Dokonce bych řekl, že v současné době to je lepší než počátkem devadesátých let, kdy to tak zažité nebylo. Návštěvy fitka se dnes opravdu staly nástrojem udržování tělesné schránky, lidé pochopili, že kontakt s vnějším světem je závislý na tom, v jakém stavu právě tělesná schránka je. Je to podobné, jako kdyby měl člověk nějaký software a neměl by obrazovku. On potřebuje výstupy, které ho převedou na vnímání té vizualizace. Schopnost vnímání světa je člověkem ještě zušlechtěná, protože je schopen propojit fyzické a emoční pocity v jedno, což si málokdo uvědomuje. Pokud se člověk o tělesnou schránku nestará, kvalita tohoto přenosu se zhoršuje a on jí potom není schopen.
Není to jenom o sexu, ale i o radosti, když člověk vyleze z vody a cítí, jak na něj dopadá slunce, každý, kdo si na tu pláž nebo slunečné místo lehne, cítí, jak se mu to pod bránicí chvěje. To je prostě normální fyzická odezva na totální spokojenost těla, je to podobné, jako když na sebe po tréninku pustíte vodu ve sprše. To, co tělu dělá dobře, to vám dává najevo okamžitě, problém je v tom, že požitkaření neznamená, že tělo udržujete. Žádné uklízení není příjemné. Žádná údržba není příjemná. Vždycky je příjemný důsledek nebo odraz péče na organismu. Celý volný čas by měl být rozdělen na údržbu a na požitkaření. Vzhledem k tomu, že dělám všechno dohromady, odvíjí se můj volný čas od toho, s kým se chci potkat. Často se mi bohužel stává, že se se mnou chce potkat větší množství lidí, než na kolik stačí mé časové rezervy. Většinou to řeším podle toho, komu dlužím návštěvu, často to bývá máti nebo někdo z rodiny a pak se dostanu někam dál. Pokud je to během dne, jsem rád, když se můžu hýbat při jiném druhu sportu. Už jsem někde zmiňoval, že si rád zajdu s kluky zaboxovat na pytel, rád hraji fotbal, někdy se jedeme projet na in-line bruslích, v létě si vzhledem k tomu, že jsem dříve skákal do vody, rád užiji i tohoto koníčka a pořádně si zaplavu… Rád věnuji svůj čas jakémukoliv sportu, co se týká míčových her, kolektivních her. Snad kromě floorbalu, který je z mého pohledu stále novinkou, jsem hrál všechno, takže pokud přijdu někam, kde se hraje, rád se do hry zapojím.
V čem si myslíš, jako osobní trenér s mnohaletými zkušenostmi, že klienti a začátečníci v posilovně nejčastěji chybují ve snaze o nárůst svalové hmoty?
Základní chybou většinou bývá, že chtějí úspěchy co nejrychleji. Pak se dělí na dvě skupiny. Na tu, co je pro to schopna udělat cokoliv, a na tu, která se to snaží dělat, než ji to přestane bavit. Často ale oba dva směry selhávají kvůli tomu, že jsou zklamaní právě z časové náročnosti. Proto, když se mě někdo zeptá, jak dlouho cvičím, a já řeknu 20 let, tak se má chuť sbalit a jít domů. Otázka by však neměla znít „pane, jak dlouho cvičíte?“, ale „za jak dlouho mohu vypadat jako vy?“ V současnosti bych řekl, že třeba za 3 až 4 roky, možná za dva, záleží opravdu na tom, pro jakou disciplínu se člověk rozhodne a co je ochoten cvičení obětovat. Lidé se mylně domnívají, že stačí chodit do posilovny, ale posilovna je bohužel slabých 25 % (někdy i méně) a zbytek je jen o tom, co člověk jí a jakým způsobem funguje. O jídelníčku si troufám říci, že je rozhodující. Největší chybou začátečníků je, že očekávají příliš rychlé výsledky a nemají schopnost dodržovat životosprávu, protože dnešní mládež je bigfoodová mládež. Pro ně je příprava jídla a řešení jídla na okraji jejich zájmu, a když už to mají řešit, tak to není dlouhodobá záležitost.
Mladý člověk má v současné době oproti nám v minulosti tolik informací, že se snaží stabilizovat v roli, kterou chce v životě mít. Jestli chce být svalnatý, silný jedinec, bohatý programátor, nebo ředitel či doktor a všechno chce dělat intenzivně a naplno, aby dosáhl cíle v co nejkratší době. Nedokáže si zkrátka rozvrstvit časové postupy nebo řešit záležitosti dlouhodobě či dokonce souběžně, to už dělají vyspělejší jedinci v rámci jejich mentální úrovně. Pokud se podíváte do životopisů našich osobností v kulturistice, tím se nechci nikoho dotknout, jsou to většinou lidé, kteří byli od těchto vlivů izolováni. Od vlivu velkoměst, od vlivu kolektivů, nebo pro ně posilovna představovala únik z reality. Na malém městě ho ve fitku stále berou, i když se později stal známou veličinou a tento sport se stal jeho životem. Jediným hnacím motorem na malých vesnicích a městech byla silná motivace vyniknout a zůstat na té pozici co nejdéle, co nejvíce se odlišovat, to ho uspokojovalo i mentálně. Tito lidé dosahovali nejlepších výsledků.
Všichni víme, odkud pochází Arnold, kde vyrostl, známe jeho schválené, neschválené i poloschválené životopisy, všechny začínají v Grazu. V jedné posilovně, která možná byla jediná. Únik z reality, od zlého otce… A když se podíváte na všechny, kteří měli neuvěřitelně rychle markantní výsledky a byli dominantní, jejich životopisy se podobají.
V současnosti je typické, že ten, kdo přijde do posilovny, čeká mylně výsledek brzy. Tato očekávání vycházejí z informací lidí z okolí a začátečník si vybere ten nejkratší čas. Na vině jsou reklamy typu „za 3 měsíce do top formy“. Uváděné fotky s rozdíly mají na tyhle kluky vliv, ale potom je to zrazuje, pokud je posilovna nechytne z jiného důvodu. Pokud tam nepotkají někoho příjemného a pokud jim nezačne takový způsob života vyhovovat, posilovnu opouštějí.
Chtěl bys někomu poděkovat za pomoc v průběhu dlouhých let příprav na závody, případně prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat něco našim čtenářům?
Jednoznačně bych chtěl jako již léta poděkovat Real Spektru, kde kdysi na základě klientské vazby vznikla vazba přátelská, jsou to lidé, kteří mě od začátku podporují finančně i morálně. Dále pak komukoliv, kdo se mnou má jakýkoliv problém a toleruje mi, že nejsem pořád doma. To znamená všem z rodiny. A chtěl bych vzkázat čtenářům, kteří si tento článek přečtou, aby to brali jako další informaci, kterou prostě měli dostat k tomu, aby se nějak rozhodli.
A konečně má oblíbená otázka na závěr celého rozhovoru - máš nějaké životní motto, kterým se v průběhu náročných příprav na závody i v každodenním nabitém programu řídíš?
Nikdy nevynechat trénink.
Moc ti děkuji, že sis v nabitých dnech před mistrovstvím světa udělal čas pro náš rozhovor a za všechny čtenáře našich stránek Ti přeji hodně štěstí a co možná nejlepší umístění na nadcházejícím světovém šampionátu.
Děkuji.
